Zamyšlení nad knihou Evy Liberdové „Slyšet život"

Přišla mi reakce na knihu Mgr. Evy Liberdové od PetraD se kterým jsem se domluvil, že ji zveřejníme jako článek na tomto webu.

Ladislav Kratochvíl

     Slyšet život

Vyšlo v nakladatelství Computer Press, a.s. Brno v roce 2010

Před nedávnem vyšla kniha Mgr. Evy Liberdové pod názvem Slyšet život. Se zájmem jsem si ji přečetl a mohu ji plně doporučit dalším čtenářům. Ne coby literární kritik, ale jako uživatel sluchové protézy, tzv. kochleárního implantátu (KI) , o kterém autorka ve své knize píše. Ten jí totiž znovu umožnil „slyšet život" kolem sebe.

Eva Liberdová se narodila jako slyšící, proto se naučila mluvit a vnímat akusticky své okolí. Postupně však sluch ztrácela, až v 15 letech úplně ohluchla. Ani silná sluchadla jí nedokázala pomoci, náhle bylo kolem ní ticho. Pro člověka, který si zvykl „slyšet život" je tato situace nepředstavitelnou ránou. Pro mladého člověka, který má celý život před sebou, je to dvojnásobná rána.

Proto se autorka v roce 1997 – dva roky po ohluchnutí – rozhodla pro operaci. V narkóze jí lékař- specialista voperoval do vnitřního ucha elektrodu a pod kůži umístil přijímač kochleárního implantátu. Jako vnější část kochleárního implantátu dostala řečový procesor Nucleus 22 Sprint od firmy Cochlear.

O těchto technických záležitostech ale Eva Liberdová píše jen okrajově. Její kniha se především věnuje tomu, co prožila po operaci a po prvním oživení této sluchové protézy. Chronologicky si všímá úspěchů i dílčích neúspěchů během zvykání se na novou techniku. Ani po roce, ani po dvou letech ještě s kochleárním implantátem neslyšela všechno ke své spokojenosti. Ale její sluchová situace se stále zlepšovala . Hlášení v pražském metru, desky Wabiho Daňka, projev ve školním rozhlasu jí najednou znovu vrátily do víru života, který opět začala slyšet. Vystudovala vysokou školu. Svůj vztah ke kochleárnímu implantátu vyjádřila po 13 letech od operace slovy: „Lituji jediného, že jsem KI nedostala už jako malá, mnohem dřív bych – slyšela život".

Autorka v úvodu knihy připomíná, že každý člověk si na kochleární implantát zvyká individuálně a uvádí, že popisované etapy jsou její cestou k tomu, jak začala znovu slyšet. Sám jsem těmito etapami prošel taky. Důležitost intenzivního tréninku, trpělivost a každodenní nošení KI jako předpoklad úspěchu musím jen potvrdit.

Protože je možné, že se kniha Evy Liberdové dostane i do rukou čtenářů, kteří se dosud s žádným jiným uživatelem kochleárního implantátu nesetkali, považuji ze důležité upozornit na to, že je třeba rozlišit, za jakých okolností kdo ztratil sluch, jak rychle po ohluchnutí dostal kochleární implantát a taky v kterém roce proběhla operace – technika jde kupředu mílovými kroky.

Proto bych rád připojil pár řádek o tom, co ovlivnilo mou cestu. Ohluchnul jsem náhle krátce po padesátce. Do té doby jsem slyšel v podstatě normálně, sluchadla jsem nepoužíval. Kochleární implantát jsem dostal půl roku po ohluchnutí. Můj sluchový nerv byl v pořádku, jak lékaři zjistili při speciálním předoperačním vyšetření . Operace proběhla v roce 2007, tedy o 10 let později než u Evy Liberdové. Závěsný řečový procesor, který používám, obsahuje v současné době nejmodernější dostupnou digitální techniku.

Slyšet a rozumět jsem začal hned po prvním nastavení procesoru, v mém případě 4 týdny po operaci. Zhruba za půl roku jsem už bezpečně rozeznával vetšinu zvuků kolem sebe a rozuměl většině lidí, pokud mluvili směrem ke mě a v pozadí nebyl přílišný hluk. Tím, že jsem si okolní zvuky z doby před ohluchnutím ještě dobře pamatoval (ohluchlý člověk pomalu ale jistě zvuky zapomíná), jsem si je s kochleárním implantátem musel pouze znovu vybavovat, ale nemusel se je učit. Zhruba rok po operaci jsem začal být s KI spokojený. Do té doby musel technik můj procesor asi desetkrát nastavovat.

Na rozdíl od Evy Liberdové, jejíž řečový procesor u KI rok po operaci přestal z technických důvodů fungovat a ona byla několik týdnů naprosto hluchá než dostala nový, můj KI nikdy nezazlobil a funguje bezporuchově dodnes. Díky dokonalejšímu servisu dnes nikdo nemusí být znovu „hluchý" déle než 1–2 dny, do doby než je mu zapůjčen náhradní procesor.

Teď  – skoro tři roky po ohluchnutí – slyším s KI prakticky „skoro jako dřív". Na slůvko „skoro" kladu důraz. Ani mně kochleární implantát nevrátil sluch úplně. Mám nadále potíže, když někdo mluví moc potichu, je otočený směrem ode mě nebo je v okolí hluk a ozvěna. Tyto problémy má ale do jisté míry každý sluchově postižený se sluchadly. Já však – na rozdíl od nich – jsem zcela hluchý.

Třetí skupinou uživatelů KI, o kterých bych se rád zmínil, jsou sluchově postižené děti, které KI dostaly ještě před tím, že se začaly učit mluvit, tedy ve věku 2 – 3 let. Praxe minulých deseti let ve světě i u nás dokazuje, že tyto děti se s KI dokážou plně naučit rozumět mluvené řeči a samozřejmě i mluvit. Bohužel záleží i v tomto případě na stupni poškození sluchu, ne všichni proto dosáhnou stejných úspěchů.

Na světě je ale už mnoho dětí s KI, které chodí do normálních škol, mluví cizími jazyky, hrají na hudební nástroje, naučily se zpívat a tancovat. Trénink u logopedů a dlouhodobá podpora rodiny jsou předpokladem úspěchu. Jak dlouho trvá u dětí, než se naučí s KI slyšet a mluvit, je individuální. Ale děti se učí postupně, používání KI nepovažují za něco nepřirozeného.

K výborné knížce Evy Liberdové, navíc s vtipnými ilustracemi, by proto patřily ještě minimálně dvě další – knížka náhle ohluchlého dospělého a knížka dítěte, které vyrůstalo s KI. Kdo z nich má nejlepší výsledky s KI si netroufám odhadnout . Ale pro všechny platí jedno – kochleární implantát jim znovu umožnil „slyšet život". A o tom je knížka Evy Liberdové.

PetrD, květen 2010

««« Předchozí text: Mgr. Věra Strnadová - zpřístupnění předvolebních pořadů v ČT Následující text: Novinky z Helpnetu »»»

Ladislav Kratochvíl | 26. 5. 2010 St 23.35 | Implantát | trvalý odkaz | tisk | 4668x

Sdílet