Důležitý nácvik tvoření hlásek při odezírání

Na kurzu odezírání mi došlo, že ve stylu odezírání a následně i v porozumění řečenému je velký rozdíl.

Když jsem ohluchl, tak jsem samozřejmě začal spontánně odezírat, aniž bych se o to nějak snažil. Před ohluchnutím na kurzu odezírání jsem se něco málo naučil, nevěnoval jsem nácviku odezírání takovou pozornost, jako teď, když jsem se dostal k logopedce a absolvoval další intenzivní nácvik. Když jsem slyšel, tak jsem se vlastně neučil odezírat, ale snažil jsem se slyšet rozumět tomu, co druhý říká, i když třeba jen šeptá.

Člověk odezírá globálně, tak jako by četl napsaná slova. Ale bez nácviku základů odezírání, tj. nácviku tvoření jednotlivých hlásek, jejich spojování a zapojování do slov, se daleko nedostane. Často nepochopí význam slov ani z rozhovoru s někým, koho zná. Odezřít například nějaké neznámé jméno se mu často povede jen velmi těžko, nebo vůbec.

Myslím si tedy, že by se měl člověk učit základům odezírání (což je pěkná fuška a výsledek není vždy u každého stejný). Tak, jako když se malý človíček učí číst ze slabikáře v první třídě. Teď se učí „číst“ ty mluvené, po slabikách přicházejí slova… Když potom člověk čte, tak si také neslabikuje. Řekl bych, že to je dost podobné, jenom se „čte“ odezíráním. Potom se dá odezřít („přečíst“) v podstatě cokoli, jelikož se vlastně odezírá to, co se člověk už jednou naučil, i když v jiné formě (český jazyk).

Čili, úplně super na tom budou ti, co se naučí poznávat tvoření hlásek, potom odezírat slabiky, celá slova a v běžné mluvě budou nadále odezírat celé věty. V případě potřeby jim pomůže návrat k poznání hlásky, slabiky a i těžké a neznámé slovo, když se pomalu přeslabikuje… Šar-ke-zi (dokonce maďarské Szarközi) nebude potřeba psát, či ukazovat prstovou abecedou. V tomhle určitě také hodně pomáhá časté luštění křížovek, či hraní hry Scrable. Samozřejmě velmi také záleží na přístupu lektora.

Já vím, zase jsem objevil Ameriku, jenže lidičky, co s odezíráním začínají v dospělém věku, většinou odezírají právě pouze spontánně. Než se dostanou „do ruky“ odborníkovi, tak to chvilku trvá a chybí jim vlastně základy. A ještě si neodpustím jedno „moudro“. Odezírání je vlastně jako čtení notového zápisu. Jeden to louská po notě, druhý si přečte najednou celý takt, jeden je třeba nadaný, ale bez odborného vedení a ten druhý zase pilně trénuje, chodí do hudební školy…

Často jsem si také všiml, že lidé při rozhovoru kývají, že rozumí, ale ve skutečnosti nerozumí. Jen to tak „maskují“ nebo je jim hloupé, říkat stále dokola: " Nerozumím, nerozumím, nerozumím…„, ačkoli se mluvící snaží stále lépe artikulovat. Na jednu stranu to chápu, že už nechtějí toho mluvícího "obtěžovat“ opakováním. Ale potom se ten, kdo nerozuměl a přesto kývl, musí o hodně víc trápit.

Na druhou stranu to může být třeba i nebezpečné.

Co kdyby se ten, co mluví ptal: „Chceš uříznout ruku? Mám tady pěkné nové nože.“ Ten, co odezírá by po několikerém zopakování pochopil, že bylo vyřčeno: „Jdeš mlsat zmrzku? Mají tady pěkné, nové…“ (poslední slovo by neodezřel vůbec, ale domyslel by si, že když se jedná o zmrzlinu, tak to asi bude něco s cukrárnou, nebo tak).

Kývl by, jako že ano, že rozumí, či souhlasí a bylo by to. Asi by se za chvilku divil. Samozřejmě jsem to přehnal. Sám se tomuto typu nedorozumění snažím vyhnout tím, že místo, abych kýval, opakuji to, co jsem odezřel, aby se mi jaksi potvrdilo, že to bylo skutečně řečeno.

To povídání o nedorozumění byla taková malá odbočka od toho, „co tím chtěl vlastně básník říci“.

Kdo má potíže se slyšením a porozuměním, by měl pustit do nácviku odezírání pod odborným vedením, protože je to opravdu velký krok k zlepšování komunikace s ostatními lidmi.

Určitě odpadne velká část toho: „Nerozumím“.

Za vydatné pomoci logopedky Dr. Benešové a Jany jašové

««« Předchozí text: Kochleární implantát - řečový procesor Následující text: Rozdíl mezi implantáty kochleárním a kmenovým (ABI) »»»

Ladislav Kratochvíl | 21. 7. 2008 Po 09.06 | Komunikace | trvalý odkaz | tisk | 2523x

Sdílet