webík s vypnutým zvukem

Tyto stránky byly vybrány Národní knihovnou ČR jako kvalitní zdroj, který by měl být uchován do budoucna a stát se součástí českého kulturního dědictví. Stránky jsou archivovány několikrát ročně a jejich záznam je součástí České národní bibliografie a katalogu NK ČR.

 

Nové komentáře

 

Zpětné odkazy

 

Rozhovor s ohluchlým (II. část)

Nedávno jsem dělal rozhovor se speciální pedagožkou. Bylo mi líto jej jen tak vyhodit, tak je i tady, rozdělen na dva díly.



Pořádají se nějaké kurzy odezírání?

Český klub ohluchlých pořádal 2× v roce pobytový kurz. Ale už 3 roky se nepořádá. Nedostali na ně dotace a ze svého si lidi nemohou platit dva týdny v hotelu s celodenní stravou logopedku a další. To raději pojedou k moři (pokud tolik nastřádají). Tady si musím postesknout. Pro ohluchlé peníze na kurz odezírání nejsou, ale kurzy znakového jazyka pro tramvajáky jsou dotovány z Evropských sociálních fondů. A mnoho dalšího.

Musím ještě podotknout, že kurz odezírání však není něco zázračného, kdy se člověk naučí za dva týdny odezírat. Je to jako například s kurzem němčiny. Za dva týdny se také nenaučíš plynně komunikovat v němčině. A možná ani po dvaceti takových dvoutýdenních kurzech.



Kým se nyní cítíš? 

Nepřevtělil jsem se, takže stále Láďou Kráťou. Nicméně již se necítím hudebníkem. Místo toho velkou část své energie věnuji práci na počítači. Strávím u něj převážnou část dne. Potřeboval bych, aby měl den alespoň 40 hodin, jelikož nestíhám, což se mi před ohluchnutím nestávalo. Vzpomínám, že jednou jsem se dokonce i nudil. Ale to jsem ještě neměl žádnou výpočetní techniku „na stole“ a kapesní počítače byly v plenkách, navíc tak drahé, že pro obyčejného smrtelníka nebyly dostupné.

Protože hojně provozuji počítačové poradenství (jsem jedním že zakladatelů počítačové poradny zdarma www.poradna.net) a protože jsem naprogramoval a provozuji web pro sluchově postižené www.kochlear.cz, kde jsem v očích sluchově postižených úplný počítačový guru (ač jím nejsem), cítím se často jako nějaká „počítačová pohotovost“, nebo dokonce „PC poliklinika“. :-)



Kde se cítíš doma? 

Fyzicky se cítím doma doma a v přeneseném významu se „cítím doma“ v HTML a v CSS (programovací jazyky) „Doma“ jsem pak ještě v různých počítačových programech. Editory na grafiku a text počínaje, prohlížeči internetu konce.



V čem máš největší problém?

Když jeden neslyší, musí být stále ve střehu. Taková ta různá nebezpečí, jako je jedoucí dopravní prostředek, jsou víceméně samozřejmá. Ty „drobné věci“ si slyšící ani neuvědomuje. Například vypadnutí něčeho z kapsy, co je slyšet při pádu. Není to tak dlouho, co mi při vyndávání něčeho vypadly i klíče. Samozřejmě jsem to vůbec nevěděl a nebýt paní, co je sebrala, dohonila mě a podala, přišel bych na to, že je nemám až když bych si chtěl o kilometr dál otevřít. Z toho důvodu mám rád oblečení (bundy atd.) s hodně kapsami (nejlépe zavíracími třeba na zip), kdy si mohu dát věcí buď samostatně, nebo podle toho, jak a kdy je vyndávám. Jedna kapsa klíče druhá něco na psaní, třetí kapesník a mobil…

Nebo jsem už také vytrousil stylus (ovládací pero) od PDA (kapesní počítač). Někde mi vypadlo, neslyšel jsem to a nové stálo 300 Kč.

A třeba pozdravení známého na ulici. Většinou koukám, aby mě nic nepřejelo, nespadlo na mě, nepřerazil se atd. a nekoukám moc po lidech, které potkávám. Když pak někdo řekne: „ahoj“, ani o to nevím a jsem za nevychovance.



Co té nejvíc baví?

V první řadě mě baví vše tvůrčí, co zvládám. Už toho moc proti dřívějšku (hudba, historický šerm, divadlo…) není. Co mě baví a zabývám se tím většinu času se prolíná celým tímto rozhovorem.

Dost mě však baví provozování www.kochlear.cz Protože je to web nezávislý, není „podřízen“ tomu, kdo platí (platím jej já) a panuje na něm svoboda názorů (čímž pijeme krev „Deafmafii“).

Taková svoboda názorů a možnost ony názory publikovat (dokonce na pár kliknutí myší) před rokem 1990 nebyla vůbec a do doby, než jsem jej vytvořil,byla pro sluchově postižené velmi omezená, ba často nemožná.

Ještě úsměvná historka k tomu tvůrčímu:

Když jsem dělal psychotesty na řidiče důlní lokomotivy, napsala do výsledků psycholožka: “Tvůrčí osobnost, nevhodný na monotónní práci”. Dali mě tedy asi tři měsíce spínat vozy, než jsem šel jezdit s mašinkou.

Spínání vozů spočívá v tom, že každých dejme tomu 6 vteřin se musí spojit dva vozíky. Člověk sedí v takové ďouře a klackem s hřebíkem (aby se nezranil) spíná. První den se začalo těžit dejme tomu v 6:30. Když jsem podle odhadu asi tak 4 hodiny spínal, řekl jsem si, že se podívám na hodinky a pokud bude víc než 9 hodin (věděl jsem, že to nebude utíkat), že si vyndám svačinu a “za jízdy” se najím. Kouknul jsem se tedy na hodinky a v tu chvíli jsem měl krevní tlak zhruba 450/300, jelikož bylo 7:10… Připadal jsem si jako Chaplin v té grotesce, jak u pasu utahoval šrouby.



V čem vidíš smysl života?

Abych pravdu řekl, nevím co si pod „smyslem života“ představit. Říkává se: „Postav dům, zasaď strom a zploď syna.“ z toho se mi povedlo pouze jedno, když jsem kdysi zasadil několik stromů na akci s Brontosaurem v Krušných horách.

Na růžném stavění domů jsem sice mnohokrát pracoval, ale svůj jsem nikdy nepostavil (a bydlím v paneláku).

Co se týče syna, mám jako typický sladovník dcery (fakt na tom něco je, že pivovarští mají holky – znám jich hodně a syna mají výjimečně). Starší dcera mi dělá obrovskou radost. Velmi dobře se učí, studuje s vyznamenáními a teď dokonce vysokou školu (asi je po mě). Ta mladší je zatím na střední a myslím si, že i pro ni VŠ nebude žádný problém (pokud nepůjde na VŠ mateřskou).



Máš spoustu zajímavých a legračních příhod, věnuj mi jednu pěkně legrační, myslím, že smích prodlužuje život, tak ať žijem.

Tak třeba:



Pouť

Zase u nás bylo posvícení a neměli jsme husu. Je to každý rok stejné, pouze ceny se zvedají, přitom létající labutě výš nelítají… Při návštěvě atrakcí jsem si vzpomněl na bezva poutě v Hřiměždicích a obzvláště jednu, které dodnes říkám „ta s velkým labuťákem

Myslím, že ty různé atrakce, člověka jinak ani moc nelákají. ale jednou za rok…

Byla to pouť někdy okolo roku 1983. To jsme den před tím byli ve společnosti Staropramen 10% a nějak se nám neudělalo úplně dobře. Na pouť jsme samozřejmě šli a naše extempore na létajících labutích bylo přímo super.

To jsme totiž s kamarádem (abychom vše vyzkoušeli) šli na „Prodloužený vyhlídkový let“, jenže jak nám nebylo tak úplně nejlépe. tak jsme si řekli: „Hele nebudeme tahat za tu páku. budeme jezdit stále dole u země. V té výšce by se nám mohlo něco přihodit a byl by průšvih.“ S tím ovšem nepočítal pán, co létající labutě provozoval.

Když se labutě rozjely, ozvalo se z reproduktorů medovým hlasem: "Zatáhněte za ovládací páku a labuť se s vámi vznese do výšky 8,6 metrů.“

Všechny labutě se jako na povel zvedly, jen ta naše kroužila stále dole a nevím, koho z nás to napadlo ale v tu chvíli jsme začali strašně usilovně „studovat“ labuť a dělali jsme, že hledáme nějakou páku, či co a nemůžeme jí najít. V tom našem stavu to muselo vypadat docela věrohodně.

Z reproduktoru se začalo ozývat: „Za tu černou páku, co jí máte mezi sebou!“ Začali jsme tedy tahat za páku všemi možnými směry, hlavně nahoru, přičemž jsme si dávali pozor, abychom za ni nevzali tak, že bychom se vznesli. Z reproduktoru se ozývalo dost zesílené: „Za tu páku dozadu!“ A když jsme projížděli okolo ovládací „budky“, z okénka, do půl těla vykloněný, držíc v jedné ruce mikrofon, byl ten pán a snažil se volnou rukou za tu páku zatáhnout.

Po třech minutách, nebo jak dlouho ty „prodloužené vyhlídkové lety“ trvaly se ostatní labutě snesly dolů a jízda skončila, aniž bychom se vznesli.

Další sranda byla ve „strašidelném domě“. On nám připadal nějaký nevyužitý, či tak něco. Nikdo tam pomalu nechodil, majitel seděl znuděné u vchodu…

Abychom mu udělali radost, šli jsme tam všichni (asi 12 lidí). S kamarádem jsme u každého „bubáka“ děsně řvali a Vůbec jsme se prima „báli“.

Asi tak v polovině byl někdo živý a dělal na lidi „baf“. Ten člověk před námi se ho dost polekal. My jsme zůstali stát za rohem a ten živý bubák z toho byl asi nějaký netrpělivý, kde že jako jsme, načež vykoukl a my jsme udělali „baf“ na něj, s čímž nepočítal a krásně se lekl.

Když jsme ze „strašidelného domu“ vylezli, byla u vchodu pěkná fronta na lístky a jeden známý dodnes vypraví, jak když jsme byli uvnitř, vzbuzovala ona maringotka nesmírný zájem lidi na pouti tím, jak se celá otřásala a ozývaly se z ni kromě těch z reproduktoru hrůzostrašné výkřiky. Jistě si tenkrát mnoho lidiček řeklo, ze to musí vidět, i když před tím je to třeba vůbec nezajímalo.

««« Předchozí text: Rozhovor s ohluchlým (I. část) Následující text: Jezdící text se špatně čte »»»

Ladislav Kratochvíl | 15. 10. 2008 St 00.32 | Různé | trvalý odkaz | tisk | 1749x



Pridat.eu Sdílet


Stranovzhled Kráťa 8/2003. Změna koncepce 5/2006. Změna na redakční systém RS2 2008.

 

Hosting poskytuje LTweb

Cestovní systém Dřevo Plzeň Emona Kroni Maledivy PixelEU Referáty Taxi Plzeň Vtipy Weby na míru Zvesela

 

optimalizace PageRank.cz

Page

 

Komentáře k textu

- Formulář pro nový komentář

reaguj[1] Gersi

Příběh s poutí se Vám to opravdu stal?

15. 10. 2008 St 00.38
reaguj[2] Roy

Omlouvám se Kráťovi, že reaguji na jeho Rozhovor s ohluchlým až teprv ted .....neměl jsem čas. Autor podává svoje skušenosti ze svého života úseku ohluchnutí a jeho problémů Z toho se můžeme poučit. Některé odstavce jsou pro mě zajímavé a chtel bych o si nich debatovat na foru........

17. 10. 2008 Pá 09.41
reaguj[3] Kmotra

rozhovor s ohluchlým I. i II. část moc fajn a dá se z toho čerpat. Škoda, že je tady kolem toho malá diskuse. S desaterem máte 100% pravdu. Nějak se na nedoslýchavé i ohluchlé zapomíná. Zrovna jsem to hledala a tím narazila na tento příspěvek. Co se týče povinnosti používat ZJ je to úsměvné. Není třeba u zrakově postižených také povinné nosit bílou hůl. Ale většinou k tomu sám ten člověk dojde, že bez té hole to nejde pokud chce být nezávislý. Není povinné u nedoslýchavých nosit sluchaldo. Ćasem ale k tomu ten člověk dojde, že sluchadlo pomůže. U ohluchlých je to také volba. Prstová abeceda je dobrá a také jsem s ní komunikovala s neslyšícími (s rodilými ) než jsem se naučila znakový jazyk. Bylo to ale pro mě únavné na oči a pomalé. Kdybych ohluchla, tak bych se asi chtěla naučit znakový jazyk, ale musela bych mít kolem sebe lidi, kteří by ho také používali. A tady vidím ten problém ohluchlých, i kdyby se jazyk chtěli naučit s kým ho potom budou použivat. Mluvit umí a tak druhá strana rozumí. Rodina a přátelé se těžko budou učit ZJ pro zpětnou vazbu. A ohluchlý člověk se pohybuje v běžné komunitě na rozdíl od neslyšících.

2. 3. 2009 Po 10.05
reaguj[4] L Kratochvíl

to kmotra: Přirovnáváte znakový jazyk k nějaké pomůcce. Není to žádná pomůcka jako třeba ta hůl, nebo sluchadlo, ale normální plnohodnotný jazyk se svou gramatikou atd. Ale přesně jak píšete. I kdyby se jej ohluchlý učil, s kým by se v něm pak bavil? A proč my měl „mluvit rukama“, když má pusu? Přeci se ztrátou sluchu nepřijde i o schopnost mluvit? To už je možná rozumnější učit se anglicky, protože angličtina je denně kolem nás. Kor u počítačů (můj případ – jsem u něj průměrně 10 hod denně).

6. 3. 2009 Pá 16.14
reaguj[5] kmotra

:-) není to pomůcka, ale je to prostředek ke komunikaci, který může pomoci. Uvedla jsem to jen, jako příklad, že u ostatních jsou také zábrany leccos používat co může pomoci.

23. 3. 2009 Po 14.58
Přidej komentář!


Kliknutím vložíš: Vlož smajla :-) Vlož smajla :-( Vlož smajla ;-) Vlož smajla :-D Vlož smajla 8-O Vlož smajla 8-) Vlož smajla :-? Vlož smajla :-x Vlož smajla :-P Vlož smajla :-|
Příspěvěk je formátován Texy! syntaxí. Není povoleno HTML, odkazy se převádějí automaticky. Pokud se komentář nezobrazí, neprošel bezpečnostní kontrolou a já jej musím schválit přes administraci. Nevkládej jej prosím znovu.
žárovka
Odpověd: