![]() |
Často jsem říkával: „Prosím Vás, můžete mi své sdělení napsat? Já nic neslyším, vůbec nevím, co říkáte." Proč pořád žadonit? Udělejme z prosby samozřejmost. Člověk na vozíku také neprosí: „Můžete mi na schody udělat nájezd?" Přímo a rovnou se zeptá; kde je nájezd a kde výtah? Jasně. Jeho vozík je vidět a každému dojde, že s vozíkem po schodech jezdit nejde a do vyšších pater se bez výtahu také nedostane. „Neslyšení" ale vidět není.
Brát tedy jako samozřejmost to, že když někdo neslyší, komunikuje česky mluvením. A neodezře sdělení, je potřeba zprostředkovat mu jej písemně. Proto jsem si upravil onu větu s „můžete". Nejdříve malinko si zažertuji, nabourám napjatou atmosféru, jako třeba: „Se mnou se v komunikaci sice trochu nadřete, ale rozptýlíte se přitom. Napište mi potřebnou informaci, jinak bych vám nerozuměl.“ Zkrátka a dobře; místo ptaní se, oznamuji. Vnímám se jako osvětář a nemám pocit „ponižování se". A je mi celkem fajn. Jak říkám: „Neškemrejme.“
««« Předchozí text: Hokejové mistrovství světa v ČT i se skrytými titulky Následující text: Divadelní představení s titulky ve Švandově divadle (září 2015) »»»
Ladislav Kratochvíl | 25. 5. 2015 Po 09.50 | Komunikace | trvalý odkaz | tisk | 1860x
![]() |
|
Stranovzhled Kráťa 8/2003. Změna koncepce 5/2006. Změna na redakční systém RS2 2008.
optimalizace PageRank.cz
bezva, co tak napsat příručku jak neškemrat a jak si to prosadit – univerzální oznamovací věty?