web se sluchovým postižením

Tyto stránky byly vybrány Národní knihovnou ČR jako kvalitní zdroj, který by měl být uchován do budoucna a stát se součástí českého kulturního dědictví. Stránky jsou archivovány několikrát ročně a jejich záznam je součástí České národní bibliografie a katalogu NK ČR.

 

Rozhovor s ohluchlým (I. část)

Nedávno jsem dělal rozhovor se speciální pedagožkou. Bylo mi líto jej jen tak vyhodit, tak je i tady, rozdělen na dva díly.



S p. Kratochvílem jsem se seznámila v logopedické ambulanci v Novém Strašecí, kam se chodí učit odezírat. Když jsme se domlouvali na tomto rozhovoru přes ICQ, navrhovala jsem pizzerii, ale na to mi hned odepsal, že v reálném čase je s ním velmi bídná domluva, protože odezírat moc neumí a musí se mu psát. Navíc v pizzerii by asi nebyly vhodné podmínky k odezíraní (osvětlení) a úspěšnost odezírání by se tím snížila z například z 60% na 40%, což na rozhovor určitě není. Navíc by se musel celou dobu soustředit na odezírání, místo na rozhovor. Navrhoval, že by vzal do pizzerie notebook abych mu na něm psala, ale nakonec jsme se domluvili na elektronické formě rozhovoru a posílali si otázky a odpovědi e-mailem, či po ICQ hlavně po argumentech: „Při rozhovoru na dálku pouze elektronicky jsou obě strany (slyšící i neslyšící) v rovné situaci. Neslyšící se nemusí snažit porozumět odezíráním a také musí psát jako slyšící. Navíc na formulaci otázek a odpovědí je více času. Také jsou obě strany v domácím prostředí, kde je vše potřebné po ruce a k přinesení čaje nebo kávy není potřeba číšníka.“

Klára Štrachová

Říjen 2008

Náš rozhovor „z klávesnice do klávesnice“:



Od kdy a jak dlouho neslyšíš?

Ohluchl jsem náhle ve čtyřiceti letech v roce 2003, už je to 5 let.



Jak jsi slyšel před ztrátou sluchu?

Před ohluchnutím jsem slyšel docela dobře. 20 let jsem hrál v různých kapelách a při zaměstnání jsem si dokonce vystudoval lidovou konzervatoř obor kompozice.

Od doby, kdy neslyším je mi však veškerá hudba zcela lhostejná. Jednou jsem žertoval, že hudba je jakýsi uklidňující prostředek pro slyšící kvůli „zvukovému smogu“, co musí celý den poslouchat. Když člověk onen „zvukový smog“ neslyší, nepotřebuje uklidňující prostředek. Opravdu po hudbě vůbec netoužím. Po hudbě však podle mě často touží neslyšící, kteří ji vlastně nikdy pořádně neslyšeli (neslyší od narození, nebo od útlého věku). Ti, kdož ji nemohou slyšet ani s hodně výkonnými sluchadly musí mít pocit, že jsou ochuzeni o něco úžasného.

Bylo to žertování, ale možná na tom opravdu něco bude.



Jak komunikuješ s okolím?

Při náhlém ohluchnutí ve středním věku je komunikace velmi bídná. Člověk najednou nikomu nerozumí, rozumí pouze psanému. Když se po několika letech naučí alespoň částečně odezírat, tak to na povídání si s někým moc není, spíše jen na běžné věci (nákup, pošta – vyzvednutí dopisu/důchodu/atd.) Ani možná po deseti letech to na pokec nebude. Navíc u odezírání hrají velkou roli odezírací podmínky a také to, že je důležité znát téma hovoru, protože nikdy není odezírání 100% a hodně se musí domýšlet. Dost pomáhá například prstová abeceda, kdy často stačí ukázat prvních pár písmen v prvním slově věty a „uhodne“ se celá věta. Výhodou je, že prstovou abecedu umí hodně lidí například ze školy, kdy jsme si tak napovídali. A i když ji neumí, udělat z prstů písmenko není problém (kromě asi šesti).

Nějaké jednoduché věci se dají odezřít docela brzy. Například: „Chceš kafe?“ jsem uměl snad za týden. Ale složité a s vykřičníkem na konci se asi nenaučím nikdy. „Ukliď si to!“ mi říká ženuška každou chvilku a ještě nikdy jsem to neodezřel. Ale zrovna na tohle už máme jakousi pantomimu, kdy na „to neuklizené“ (podle ní) ukáže a tváří se něco mezi kousnutím do citronu a flekem od červeného vína na koberci, takže se v mnoha případech obejdeme bez odezíráni či psaní (holt jsme sehraní).

S ostatními v domácnosti se tedy dá leccos a po nějakém tom pátku se dá docela porozumět, ale neznámým lidem (mám tím na mysli neznámým pro odezírání které znám dlouho, ale vidím je několikrát do roka – třeba rodiče) rovnou často říkám, že neumím odezřít ani polovinu jejich sdělení a poprosím je o napsání. Málokdy jsem byl odmítnut. Bylo to myslím v případech, kdy protistrana potřebovala na psaní brýle (které u sebe neměla, nebo nechtěla vyndávat), či kvůli studu za svůj rukopis – těžko říct.



A co znakový jazyk? Vím, že jej nepoužíváš. Neuvazuješ o tom do budoucna?

Znakový jazyk je pro mě (tak jako pro možná 90 % neslyšících) zcela cizí jazyk.

Aby to nevyznělo, jako že mám něco proti znakovému jazyku, tak hned jako první věc zdůrazňuji, že nemám vůbec nic proti jakémukoli jazyku, naopak. Každý má přeci nějaký svůj ve kterém nejraději komunikuje, ovládá třeba i jiné, z dalších zná pár výrazů a mnoho mu jich je naprosto neznámých.

A znakový jazyk je super/bezva/prima/praktický/atd. Jen mi prostě vadí prosazovaný mýtus, že všichni kdo neslyší používají znakový jazyk, nebo že dokonce neumí český jazyk, což převážnou většinu sluchové postižených v České republice doslova uráží.

V poslední době se velmi často setkávám s přesvědčením slyšících lidí, že když někdo neslyší, automaticky ovládá znakový jazyk, že je mu primárním. Vzhledem k tomu, že pro více než 90 % sluchové postižených je znakový jazyk naprosto cizí jazyk, je to přímo zarážející.

Několik příkladů:



Když Národní rada zdravotně postižených (NRZP) vydala desatera komunikací s pacienty s různým postižením, desatero komunikace s neslyšícím pacientem začínalo:



1. Komunikace „přes papír“ s neslyšícími je většinou neúčinná. Lidé, kteří se narodili jako neslyšící nebo ztratili sluch v raném věku nemají dostatečnou slovní zásobu, takže psaný projev pro ně neznamená úlevu.



Čímž udělali z lidiček negramoty. I když bylo letos vydáno nové opravené desatero, které začíná:



1. Před rozhovorem s člověkem se sluchovým postižením navážeme zrakový kontakt. 

Pokud se na nás nedívá, můžeme jej upozornit lehkým dotykem na rameno, paži nebo předloktí, že s ním chceme hovořit. Zrakový kontakt udržujeme po celou dobu rozhovoru. 



2. Každého člověka se sluchovým postižením se zeptáme, zda chce mluvit, odezírat, psát, nebo používat znakový jazyk. Otázku můžeme i napsat. Zjištěnou komunikační preferenci napíšeme na desky zdravotní dokumentace.


zkus si na internetu vyhledat výraz „desatero komunikace“ výsledků bude mnoho. Na svých stránkách mají desatera nemocnice, školy, úřady, záchranáři a další. Vždy však pouze první verzi desatera, kde se hned v prvním bodě tvrdí, že kdo neslyší neumí číst. Na opravenou verzi jsem nikde nenarazil. Jestlipak se opravená verze také rozesílala po celé republice, dělaly se rozhovory v médiích jako u té první? Domnívám se, že ne a že o opravené verzi ti co už mají tu první (kde jsme negramoti) ani neví.



Při tvorbě novelizace zákona ohledně komunikace neslyšících a hluchoslepých osob jsem zase narazil na dokument podepsaný samotnou ředitelkou ASNEP (Asociace organizací neslyšících, nedoslýchavých a jejich přátel):



ASNEP byla oslovena Vládním výborem pro zdravotně postižené, aby se k novele zákona vyjádřila a tak naše pracovní skupina, zřízena pro připomínkování tohoto zákona, vytvořila koncept připomínek. 



…je tam přidán termín odezírání a psaní, což může ve výsledku znamenat to, že neslyšící ztratí právo na tlumočníka.

(Ano v zákoně se to pí ředitelce nelíbí!)



…že neslyšícím bude upíráno právo na jejich přirozený jazyk, jazyk znakový…

http://www.cktzj.com/…ds/zakon.doc

(schválně kdy to nenápadně zmizí)



Taková lživá tvrzení přímo od ředitelky organizace prohlašující se za organizaci, jenž zastřešuje všechny organizace sluchově postižených je přímo rána pod pás většině sluchově postiženým. Zejména proto, že ASNEP je zvána ke konzultacím zákonů, školních osnov, pravidel komunikace v nemocnicích, úřadech atd.



Při setkání lidí z počítačové poradny mi kolega napsal:

„Já bych si s tebou rád pokecal, ale znakovou řeč se kvůli tomu učit nehodlám.“

Odpověděl jsem mu:

„Já také ne. Pojďme pokecat česky.“

Načež jsme „pokecali“ asi 2 km náplně z tužky (psal jsem mu také byl tam prý rámus).



Jiný kolega z poradny mi zase napsal na ICQ:

„Jak to, že nemluvíš znakovou řečí? Já myslel, že pro lidi co neslyší je povinnost jí umět.“ 

Odepsal jsem mu, že to je jako myslet si, že kdo nemá nohu má povinnost umět španělsky.



Když jsem byl u logopedky, kam se chodím učit odezírat, měla v ambulanci kolegyni, která právě absolvovala školu. Po mém pozdravu a představení se (mluvím česky) na mě ona čerstvá absolventka začala něco znakovat. To je vlastně totéž, jakoby na mě začala mluvit čínsky.

Na další hodině logopedie jsem se dozvěděl, že ze znakového jazyka má zkoušky vyžadované školou.

Já vím. Ona se v tu chvíli moc snažila o vstřícnost a komunikaci. Snažila se v praxi uplatnit to, co se učila ve škole.

Kousavě tedy jsem se tedy v e-mailu zeptal, jestli ve škole dělají i zkoušky z nácviku odezíraní a správného mluvení.

Kdyby se mi stalo to co jí, asi bych z toho byl docela na větvi. Ve škole člověka učí, že kdo neslyší znakuje, dělají se z toho zkoušky, tvrdí se, že odezíraní je únavné a že je tedy pro neslyšící osoby pohodlnější znakový jazyk, že neslyšící žijí v jakýchsi komunitách, kde se jen znakuje atd.

A když se po škole setká s člověkem jenž neslyší, je vše jinak, než se učil. Odezírání je pro něj samozřejmě únavné, ale nic jiného, než odezíraní mu nezbývá. Nejlepší pro něj je Národní radou zdravotně postižených zavrhovaná „komunikace přes papír“, či jiné psaní, v žádné komunitě nežije, ale v normální rodině, mluví normálně (možná víc nahlas než je třeba) a znakový jazyk vůbec neumí, jakož i jednoruční abecedu, převzatou z Ameriky, nýbrž pouze dvouruční českou, kterou se naučil ve škole při napovídáni.



Špatné podle mě je, že tím vzniká jakási „závislost“ na tlumočení těch, kdož ve znakovém jazyce komunikují.

A nejhorší ze všeho je, že tvrzení „všichni kdo neslyší používají znakový jazyk“ je prosazováno organizacemi, či jedinci, zastupujícími sluchově postižené, při konzultacích zákonů, školních osnov a podobně.

««« Předchozí text: Prezident Klaus podepsal zákon o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob Následující text: Rozhovor s ohluchlým (II. část) »»»

Ladislav Kratochvíl | 15. 10. 2008 St 00.26 | Různé | trvalý odkaz | tisk | 1287x



Pridat.eu Sdílet


Stranovzhled Kráťa 8/2003. Změna koncepce 5/2006. Změna na redakční systém RS2 2008.

 

Hosting poskytuje LTweb

Cestovní systém E-shopy Egypt PixelEU Redakční systém Referáty Taxi Plzeň Vtipy Zájezdy Zvesela

 

optimalizace PageRank.cz

Page

 

Komentáře k textu

- Formulář pro nový komentář

reaguj[1] Gersi

Vtipné a výstižné.Je dobře,že neztrácíte humor.

15. 10. 2008 St 00.36
Přidej komentář!


Kliknutím vložíš: Vlož smajla :-) Vlož smajla :-( Vlož smajla ;-) Vlož smajla :-D Vlož smajla 8-O Vlož smajla 8-) Vlož smajla :-? Vlož smajla :-x Vlož smajla :-P Vlož smajla :-|
Příspěvěk je formátován Texy! syntaxí. Není povoleno HTML, odkazy se převádějí automaticky. Pokud se komentář nezobrazí, neprošel bezpečnostní kontrolou a já jej musím schválit přes administraci. Nevkládej jej prosím znovu.
Jak dělá pes?
Odpověd: