Často se mi stává, že někdo při jednání, zejména v bankách a na úřadech řekne tři souvětí a po mém oznámení, že nic neslyším, odezírat neumím a potřebuji sdělení napsat, si vezme papírek 8×8 cm. Svou řeč na něj pak napíše komprimované do pěti slov (víc se mu/jí tam nevejde – pokud nepíše třímilimetrové blešky). Pravděpodobně v důvěře, nebo přímo v přesvědčení, že umím oněch pět slov dekomprimovat zase na tři souvětí.
Ona důvěra mě samozřejmě těší. Nicméně tak dobrý, abych z pěti slov
udělal dvacet nejsem a domnívám se, že málokdo (možná dokonce nikdo).
Protože u sebe neustále nosím tužku a blok zhruba velikosti školního sešitu, vyndávám blok hned ve chvíli, kdy se mi chystají napsat tři věty na papírek se slovy: „Já mám něco lepšího, na to se Vám sdělení vejde, na papírek by se nevešlo.“
Jasně. I na větší papír napíše sdělení komprimované, ale už jen třeba z poloviny (do deseti slov), jelikož není omezující velikost psacího prostoru.
Bezva je, když si rovnou vezmou A4 (kancelářský papír), to je ale tak u tří z deseti a úplně super, když natočí monitor a píší v textovém editoru, kde se dá zvětšit písmo (dvakrát z deseti). Úplně nej však je, když nepíše, ale pouze mluví a použije přepis on-line, kdy přepisovatel/ka napíše doslova to, co říká, protože se nemusíme ani jeden soustředit na slova (ten škrabobis se fakt někdy ani nedá vyluštit), nýbrž na obsah sdělení, což je to důležité pro obě strany. Druhá strana se totiž nemusí ani soustředit na gramatiku, případně na překlepy (které mi vůbec nevadí, ale druhé straně ano) a je to úplně stejné, jako když se baví se slyšícím.
Kromě komprimovaných sdělení však existují i tzv. „copy sdělení“. To jsou taková, kdy mi někdo něco řekne a po oznámení, že neslyším a potřebuji to napsat zvýší hlas a zopakuje to.
Po informaci, že nejsem nedoslýchavý, ale že neslyším vůbec nic, často následuje ještě hlasitější opakování (několikrát už se i snažili řvát mi přímo do ucha).
Po sdělení, že opravdu nevím, co říká a musí se mi psát, si druhá strana myslí, že jsem nějaký nechápavý, nebo že nechci rozumět (což chci a několikrát žádám o napsání). Jenže nechápavá je pravděpodobně ona druhá strana a já v tu chvíli přecházím na taktiku „mlčoch“. To totiž začnu mluvit bez hlasu a jen čekám na chvíli, kdy druhá strana řekne/naznačí (dá se to odezřít/poznat), že neví, co říkám.
„Já zase nevím, co říkáte Vy, tak jsme na tom stejně,“
řeknu už zase s hlasem a o nechápavosti si myslím své. Kdyby to napsal/a rovnou, po prvním požádání o psaní, ušetřili bychom nakolik minut a „copy sdělení“.
««« Předchozí text: Nejlepší kompenzační pomůcka je pro mě internet Následující text: Neslyšíme a jdeme vyřizovat na úřad »»»
Ladislav Kratochvíl | 16. 11. 2014 Ne 09.48 | Komunikace | trvalý odkaz | tisk | 2036x
Sdílet |
|
Stranovzhled Kráťa 8/2003. Změna koncepce 5/2006. Změna na redakční systém RS2 2008.
optimalizace PageRank.cz