Jak se ptát, když člověk neslyší

Představte si, že byste se zeptali neznámého člověka: „Prosím Vás, kde je tady nejbližší bankomat?“ A on by odpověděl něco jako: „Po bozíke hig ma graní iiiu.“ Rozuměli byste, co říká?

A ještě lepší by to bylo od někoho, kdo je vstřícný, sdílny a řekne co nejvíce přesných informací: „Po bozíke hig ma graní iiiu a an e šlury tum hezge zbotiregmy.“

Ačkoli odpověď byla: „To musíte na hlavní třídu a tam je žlutý dům České spořitelny.“ Ten, kdo přijde o sluch ve středním věku a později, odezře právě něco podobného, jako onu zkomoleninu a neví nic. Nebo po letech neslyšení třeba polovinu a zbytek se pokouší domyslet dobře, či špatně (jako já). Mistři odezírači (30 let neslyšení a vic) odezřou třeba 85 % a zbytek se domyslí (někdy správně) z kontextu. Některé hlásky se totiž ani odezřít nedají, protože jsou „neviditelné“ (g, h. ch, k – zkuste si před zrcadlem) jiné jsou viditelné jaksi napůl, nebo jsou snadno zaměnitelné (d, t, n, b, p, m – záleží i na následující – jinak se odezírá „na“ a jinak „ně“).

I když se člověk, co ho opustil sluch učí odezírat celou dobu (ostatně nic jiného mu nezbývá), kdy neslyší (já třeba chodím na logopedii snad už deset let jednou v týdnu), stejně to je z větší části domýšlení si a záleží především na kontextu.

U lidí, kteří jsou zvyklí plně rozumět celý dosavadní život, pak funguje i jakási psychická zábrana. Nechtějí se domýšlet, jelikož to je nejisté a chtějí rozumět i nadále zcela a plně. Jasně, k tomu je prima napsání sdělení. Jenže někde na ulioci je otravné vyndávat papír a tužku, zejména právě neznámým lidem. Neví se totiž, jestli dotyčná osoba nepotřebuje třeba brýle, které má někde v kabelce, nebo je ani nemá u sebe, nebo se stydí za prasopis apod.

Mnohem lepší je, zeptat se tak, aby tázaní mohli pouze kývnout ano/ne/nevím. Základní průpravu na takové ptaní se, jsem získal kdysi ve školní družině (kdybych tušil, že se mi to bude hodit, byl bych pilnější), kde jsme s oblibou hráli „na řemesla“. To si jeden myslel řemeslo, ostatní se ho vyptávali a on mohl odpovídat pouze ano/ne/nevím. Kdo řemeslo uhodl, vyměnil si s ním místo a začalo se znovu. Ony dotazy byly v podstatě vylučovací metody a začínalo to často: „Máš v práci monterky/plášť/kravatu?“ a od toho se odvíjely další otázky.
S bankomatem v neznámém městě s neznámou osobou bych to zkusil nějak takto:


„Dobrý den, nic neslyším a potřebuji se na něco zeptat. Pokusím se ptát tak, abyste mohla pouze kývat a nemuseli jsme tahat papír a tužku. Ju?“
„Ano.“
„Je tady někde poblíž bankomat?“
„Ano.“
„V této ulici?“
„Ne.“
„Támhle na hlavní třídě?“ (to by mě napadlo, že by tam mohl být)
„Ano.“
„Děkuji. Ještě mi prosím ukažte rukou na kterou stranu mám jít až přijdu na hlavní třídu.“
„Ukázání vlevo/vpravo/rovně.“

Na hlavní třídě bych se nejdříve rozhlédl, jestli neuvidím logo banky a případně se zase někoho zeptal.

««« Předchozí text: Jak dělají z neslyšících lidí negramoty Následující text: Bezbariérovost? Jak pro koho »»»

Ladislav Kratochvíl | 5. 11. 2014 St 05.38 | Komunikace | trvalý odkaz | tisk | 1291x

Sdílet