web se sluchovým postižením

Tyto stránky byly vybrány Národní knihovnou ČR jako kvalitní zdroj, který by měl být uchován do budoucna a stát se součástí českého kulturního dědictví. Stránky jsou archivovány několikrát ročně a jejich záznam je součástí České národní bibliografie a katalogu NK ČR.

 

Jak dělají z neslyšících lidí negramoty

Kdysi někdo slyšící vymyslel, jak komunikovat s lidmi se sluchovým postižením. Psal to ze svého pohledu slyšícího člověka a hned v prvním bodě udělal univerzálně z lidí, kteří neslyší analfabety.

V onom bodě se sice píše, že se to týká lidí „kteří se narodili jako neslyšící, nebo ztratili sluch v raném věku“, avšak například úřednice/sestra/policista/atd. nemohou vědět, kdy ten člověk, se kterým se baví, přišel o sluch a vztahují si to automaticky na všechny, kdo neslyší.



Ano, národní mluvený jazyk (v ČR čeština) je pro lidi, kteří přišli o sluch před jeho osvojením si, nebo se bez sluchu již narodili, v podstatě cizí jazyk (jako pro Čechy třeba vietnamština), protože jejich primárním jazykem je jazyk znakový.

Nicméně ani některým z těchto lidí nečiní komunikace v češtině problémy a musí pro ně být urážlivé tvrzení, že jsou funkčně negramotní. Vždyť i mezi neslyšícími před osvojením si češtiny je například mnoho vysokoškoláků, kteří vystudovali v češtině. Kdyby česky neuměli alespoň pasivně, asi by to nedokázali. Samozřejmě, že lépe by se jim studovalo/komunikovalo v jejich mateřském jazyce. O tom jsem nakonec psal v článku „Odepírání mateřského jazyka je diskriminace“.



Tím se dostávám k tomu, že slyšící (třeba sestra v nemocnici) snadno přehlédnou, že se v prvním bodě píše pouze o prelingválně neslyšících, nebo ani neznají rozdíly v komunikačních potřebách osob s postižením sluchu a myslí si, že všichni, kdo neslyší, automaticky neumí česky a je zbytečné jim psát, takže se o to ani nepokusí u babičky, která přišla o sluch vlivem věku a v rámci vstřícnosti (a nevědomosti) na ní začnou uplatňovat svých 50 znaků znakového jazyka, které si pamatují z kurzu, jenž absolvovali před lety. Přitom zrovna seniorů, kteří neslyší jako dvacetiletý člověk je pravděpodobně z osob s postižením sluchu nejvíce.

V podstatě takové desatero působí jako „volejte ihned tlumočníka“. Posuďte sami.



Urážlivé a matečné desatero:

1. Komunikace „přes papír“ s neslyšícími je většinou neúčinná. Lidé, kteří se narodili jako neslyšící nebo ztratili sluch v raném věku nemají dostatečnou slovní zásobu, takže psaný projev pro ně neznamená úlevu…



Desatero obsahující tento matoucí bod bylo rozesláno do všech možných institucí, zejména nemocnic a ty se jím v rámci vstřícnosti řídí. A mají jej na svých webech dokonce i některé organizace s tvarem slova „neslyšet“ v názvu.



A správné desatero, které vypracovala Mgr. Věra Strnadová:

1. Před rozhovorem s člověkem se sluchovým postižením navážeme zrakový kontakt. Pokud se na nás nedívá, můžeme jej upozornit lehkým dotykem na rameno, paži nebo předloktí, že s ním chceme hovořit. Zrakový kontakt udržujeme po celou dobu rozhovoru.

2. Každého člověka se sluchovým postižením se zeptáme, zda chce mluvit, odezírat, psát, nebo používat znakový jazyk. Otázku můžeme i napsat. Zjištěnou komunikační preferenci napíšeme na desky neslyšícího pacienta.

Desatero Mgr. Věry Strnadové je k přečtení a stažení na webu České unie neslyšících.



Ono urážlivé desatero ještě navíc jaksi podporuje mýtus, že kdo neslyší, automaticky umí znakový jazyk. Osobně se mi mnohokrát stalo, že na mě někdo začal znakovat, ačkoli jsem jej před tím upozornil, že znakový jazyk neumím (je to totéž, jako kdyby na mě mluvil finsky i po upozornění, že finsky neumím), nebo mě i zná několik let a ví, jak komunikuji. Úplná perla byl můj kamarád, kapelník, se kterým jsem se v době mého ohluchnutí (v roce 2003 ve 40 letech) znal 30 let.



Když jsme se tenkrát potkali, začal mi něco ukazovat.
já (vyndavajíc tužku a papír): „Nevím, co mi chceš naznačit. Můžeš mi to prosím napsat?“
on: „Ukazování.“
já: „Fakt nevím, co mi chceš.“
on: „Ukazovaní.“
já: „Napiš mi to a nezdržuj.“

A on mi konečně napsal: „To je ve znakové řeči »Ahoj, jak se máš«, naučil jsem se to kvůli tobě, když neslyšíš.“



Určitě si musel myslet, že když někdo přestane slyšet, že umí naprosto cizí jazyk. S oblibou to přirovnávám k tomu, že to je jako myslet si, že když někdo oslepne, umí naráz třeba španělsky.



A umím si představit i pravý opak, kdy někdo „nekompromisně“ komunikuje česky s osobou, která česky neumí a neví, co říká.



Za konzultaci článku děkuji Mgr. Věře Strnadové.



««« Předchozí text: Česká unie neslyšících začíná nabízet přepis mluvené řeči on-line Následující text: Jak se ptát, když člověk neslyší »»»

Ladislav Kratochvíl | 4. 11. 2014 Út 09.40 | Komunikace | trvalý odkaz | tisk | 635x



Pridat.eu Sdílet


Stranovzhled Kráťa 8/2003. Změna koncepce 5/2006. Změna na redakční systém RS2 2008.

 

Hosting poskytuje LTweb

Cestovní systém Egypt PixelEU Referáty Taxi Plzeň Tennis Vtipy Weby na míru Zájezdy Zvesela

 

optimalizace PageRank.cz

Page

 

Komentáře k textu

- Formulář pro nový komentář

K textu nebyl napsán žádný komentář.

Přidej komentář!


Kliknutím vložíš: Vlož smajla :-) Vlož smajla :-( Vlož smajla ;-) Vlož smajla :-D Vlož smajla 8-O Vlož smajla 8-) Vlož smajla :-? Vlož smajla :-x Vlož smajla :-P Vlož smajla :-|
Příspěvěk je formátován Texy! syntaxí. Není povoleno HTML, odkazy se převádějí automaticky. Pokud se komentář nezobrazí, neprošel bezpečnostní kontrolou a já jej musím schválit přes administraci. Nevkládej jej prosím znovu.
První písmeno abecedy je:
Odpověd: