web se sluchovým postižením

Tyto stránky byly vybrány Národní knihovnou ČR jako kvalitní zdroj, který by měl být uchován do budoucna a stát se součástí českého kulturního dědictví. Stránky jsou archivovány několikrát ročně a jejich záznam je součástí České národní bibliografie a katalogu NK ČR.

 

Ohluchlí v dětství a ohluchlí v dospělosti

Je obrovský rozdíl, když někdo přijde o sluch v dětství a jiný ve věku, kdy už má rodinu. Ohluchlí v dětství často vychodí nějakou tu školu pro děti se sluchovým postižením, už do prvního zaměstnání jdou s postižením sluchu, se svým životním partnerem se seznámí už jako sluchově postižení, takže s tím partner/ka, tchán a tchyně počítají, jejich děti mají od narození rodiče, co neslyší a taková ta „praxe v tichu“ už je jaksi zažitá, ví se co a jak.

Náhle ohluchlí v době, kdy už mají rodinu třeba 15 let, jsou najednou vytrženi z celého dosavadního světa. Většinou přijdou o práci, nikomu nerozumí a jsou odkázáni (první roky po ohluchnutí určitě) na to, co jim kdo napíše, protože jinak komunikovat neumí (jen mluvit) a ve vlastní rodině se stávají úplnými cizinci. Vlastním rodičům (tchánovi, tchyni) nerozumí, protože je například vidí chvíli několikrát do roka a neodezřou od nich to, co odezřou od lidí, které vidí denně. Jim se zase třeba nechce psát, protože už dobře nevidí a nemají (nebo si je nechtějí vzít) brýle. A hlavně „nepočítali“ s něčím takovým. Životní partner nebude místo šeptání sladkých slov na loži rozsvěcet a psát to… Zkrátka ona „praxe v tichu“ není žádná, jak ze strany sluchově postižené/ho, tak ze strany rodiny.

Roy jednou na fóru kochlear trefně napsal: U ohluchlých hraje smrtící roli faktor roků a obtížnější vyrovnání se s postižením. Příklad: Přišla za mnou zoufalá kamarádka manželčina s prosbou jak pomoci jejímu manželovi, který ohluchl v 48letech, že se chlap jak hora ztrácí, uzavírá se do sebe, s nikým nemůže mluvit protože nerozumí, ztratil práci, Každý na něj křičí na úřad nemůže bez doprovodu, k lékaři, do obchodů proste nikam, kde se mluví. Co mu pomůže že umí mluvit když nerozumí, a strkat do rukou druhých kus papíru s tužkou je pro něho potupa … výsledek je samotář který se straní lidí. Dále tito lidé nejsou organizování jen málo jich je v klubu většinou někde doma v koutě živoří a už vůbec ne v organizacích znakujicích. Nechci to hodnotit. Tady si musí udělat obrázek každý sám, kdo se o problematiku okolo sluchového postižení zajímá. Proto také není o těch lidech nic slyšet.

Hrozné musí byt i to, když někdo přijde o sluch v době, kdy má třeba tříleté dítě (nebo i vnouče). Naráz mu vůbec nerozumí a psát se ještě nenaučilo. Jsem rad, ze jsem tohle nezažil.

««« Předchozí text: Využití komunikačních prostředků lidí s postižením sluchu v praxi Následující text: Kývne, že rozumí, ale co bylo řečeno, neví »»»

Ladislav Kratochvíl | 12. 7. 2014 So 09.43 | Sluch | trvalý odkaz | tisk | 2391x



Pridat.eu Sdílet


Stranovzhled Kráťa 8/2003. Změna koncepce 5/2006. Změna na redakční systém RS2 2008.

 

Hosting poskytuje LTweb

Cestovní systém E-shopy Egypt PixelEU Redakční systém Referáty Taxi Plzeň Vtipy Zájezdy Zvesela

 

optimalizace PageRank.cz

Page

 

Komentáře k textu

- Formulář pro nový komentář

K textu nebyl napsán žádný komentář.

Přidej komentář!


Kliknutím vložíš: Vlož smajla :-) Vlož smajla :-( Vlož smajla ;-) Vlož smajla :-D Vlož smajla 8-O Vlož smajla 8-) Vlož smajla :-? Vlož smajla :-x Vlož smajla :-P Vlož smajla :-|
Příspěvěk je formátován Texy! syntaxí. Není povoleno HTML, odkazy se převádějí automaticky. Pokud se komentář nezobrazí, neprošel bezpečnostní kontrolou a já jej musím schválit přes administraci. Nevkládej jej prosím znovu.
Jak dělá pes?
Odpověd: