Nevím, co říkáte

Pokud někdo řekne: „Nerozumím, co říkáte,“ v prostředí, kde není hluk, často takové sdělení vyvolá u druhé strany dojem, že ten „někdo“ je nechápavý a nerozumí obsahu slov. Že nerozumí samotná slova jej třeba ani nenapadne.

Když někdo „jen“ neslyší, není to na něm vidět. Nemá hole, vozík, bílou hůl, či jiné „poznávací znamení“ a při setkání se s osobou, která jej nezná, nemusí ona osoba vůbec tušit, že neslyší. Obzvláště v situacích, kdy neslyšící odezře několik úvodních slov/vět rozhovoru. Když neslyšící po třetí větě řekne: „Já Vám nerozumím,“ (a do té doby rozuměl/a) v podstatě si na to, aby byl/a brán/a za nechápavého/nechápavou „zadělává“ sám/a. Modelový (a vymyšlený) příklad z úřadu, kde neslyšící osobu neznají:

neslyšící: „Dobrý den.“

úřednice: „Dobrý den, co potřebujete?“

neslyšící: „Dočetl jsem se na internetu, že končí platnost mého občanského průkazu a potřebuji nový.“

úřednice: „Přineste dvě fotografie a do týdne Vám bude nový průkaz vyhotoven.“

neslyšící: „Jaký formát ty fotografie musí mít?“

úřednice: „Standardní rozměr průkazkové fotografie, v barvě. Ne lesklé, ale matové.“

Neslyšící osoba do této chvíle vše odezřela, ale už ne „lesklé ne matové“, takže řekne: „Já Vám nerozumím, protože neslyším.“ úřednice (docela logicky) zvýší hlas a opakuje poslední větu. Mluvení „víc nahlas“ je na odezírání mnohem těžší (zpravidla i nemožné), takže neslyšící neodezře už vůbec nic a opakuje, že nerozumí a že neslyší.

Úřednice (ještě víc nahlas): „Standardní rozměr průkazkové fotografie, v barvě. Ne lesklé, ale matové.“

neslyšící: „Já Vám nerozumím.“

Úřednice si musí myslet, že ten člověk je nějaký slabomyslný, když neví, co jsou to matné a lesklé. Ale neslyšící osoba ví, co jsou matné a lesklé, jen neodezřela ta slova.

Mnohem lepší tedy je, když neslyšící místo slova „nerozumím“ řekne „nevím“, s udáním důvodu a případnou prosbou o napsání.

úřednice: „Přineste dvě fotografie a do týdne Vám bude nový průkaz vyhotoven.“

neslyšící: „Jaký formát ty fotografie musí mít?“

úřednice: „Standardní rozměr průkazkové fotografie, v barvě. Ne lesklé, ale matové.“

neslyšící: „Já nevím, co říkáte, protože nic neslyším. Zkraje jsem to sice odezřel, ale teď už ne. Můžete mi to prosím napsat?“

A ještě lepší je, „hlásit neslyšení“ hned zkraje a „nepodezřít ani dobrý den“

neslyšící: „Dobrý den, nic neslyším, nebudu vědět, co říkáte, můžete mi prosím psát?“

Na všechna následující sdělení úřednice, pak krčit rameny, kroutit hlavou a vyndat papír a tužku (i když se lecos odezře).

To už je ale jakési navádění a můj osvědčený způsob. Osvědčený proto, jelikož se mi za 10 let snad nikdy nestalo, že by mi nebylo na úřadu/u lékaře/etc. psáno.

Myšlenka tohoto článku je však hlavně ta, že když někdo někomu řekne „nerozumím“, nemusí to být kvůli tomu, že je nechápavý. V hlučném prostředí (diskotéka a pod.) je to dokonce i docela přirozené a normální, kdežto tam, kde je slyšet dobře to opravdu vyvolá dojem nechápavosti. Možná by nebylo špatné, se v tomto případě (rozhovor s neznámou osobou, která zkraje rozumí) zeptat, proč druhá strana nerozumí. Nemusí jít pouze o neslyšící, ale třeba i o cizince, jenž nemá dostatečnou slovní zásobu a nezná slovo „matové“.

««« Předchozí text: Pojďte s námi do botanické zahrady! Následující text: Jak jsem slyšel výklad průvodkyně očima »»»

Ladislav Kratochvíl | 16. 8. 2013 Pá 12.11 | Komunikace | trvalý odkaz | tisk | 1576x

Sdílet