![]() |
Pokud člověk napsané slovo pouze vidí a nikdy neslyší, vyslovuje jej tak, jak ho vidí, a často je potom za hlupáka. Zejména při běžně používaných anglických slovech.
Když jsem neslyšel asi dva roky (ohluchl jsem ve věku 40 let v roce
2003), napsala mi Mgr. Věra Strnadová, že její známá si v restauraci
objednávala „coca colu“ a ne „koka kolu", protože nikdy výslovnost
neslyšela. V té době mi to přišlo docela úsměvné, jelikož jsem
výslovnost do té doby slyšel milionkrát a vůbec mi nepřišlo, že by to
někdo mohl vyslovovat jinak.
Po téměř deseti letech neslyšení se však dostávám do stejné situace,
jako ta paní s „coca colou", jelikož často vyslovuji tak, jak to slovo
vidím několik let psané.
Tohle je asi nejčastější důvod. Když někdo slyší několikrát
„Karolína Pík", vyslovuje „Pík". Když někdo pouze vidí mnohokrát
„Peake", vyslovuje „Peake". (A hned je za blba.)
Nevíme, v jakém jazyce slovo je a že je tedy jiná výslovnost od psané
podoby. Například ono příjmení Karolíny Peake. Můj soused „Karel
Laube“ se vyslovuje „Laube". Jenže kdo neví, že jedno jméno je německé
a druhé anglické (a s jinou výslovností), vyslovuje „Peake", jak to
několik let pouze vidí.
Nebo ani neví, že se jedná o cizí slovo s jinou výslovností.
Ve škole jsme z cizích jazyků měli pouze ruštinu, jiné jazyky nebyly
vítány.
Hlavně ta z počátků internetu. ICQ, Skype, CD… Napadlo by vás
vyslovovat „SíDí„? Mě rozhodné ne, a když jsem se s tím jednou
setkal, nevěřil jsem vlastním uším (tenkrát jsem ještě slyšel).
A například zrovna „Skype“ se u nás vyslovovalo vždy „Skype“. Teď
se prý vyslovuje správně „Skajp". Zrovna tak ICQ bylo „ÍCéKvé„,
nikoli jako dnes „AjSíKjů“.
Když slyšící slyší několikrát denně třeba to „Karolína Pík",
ani ho nenapadne číst to jinak. Je to zkrátka automaticky, a zrovna tak
nenapadne toho, kdo vidí psanou podobu, číst (vyslovovat) jinak. Automaticky
vyslovujeme třeba „escribe“ místo „ískrajb“.
Osobně raději upřesňuji: „Píše se to eScribe, jak se to vyslovuje,
nevím, protože jsem to nikdy neslyšel."
V případě, kdy je druhá strana empatická, toleruje chybnou výslovnost a
ví, oč jde. Pokud je druhá strana empatická a zároveň i vstřícná,
napíše správnou výslovnost, za což jsem vděčný.
Jenže někomu říkat/psát, že se v něčem mýlí (nejen výslovnost –
cokoli) s úmyslem pomoci je velmi často ošemetné, protože poučovaná
strana se mnohdy zcela bezdůvodně urazí. Urazí se pouze blbec. Jenže ten,
kdo chce pomoci, nemusí do té chvíle vůbec vědět, že jedná s blbem.
Dokonce se mi jednou stalo, že se strašně urazila má dlouholetá kámoška a
od té doby se mnou nemluví. Rovněž totiž upozorňuji na chyby – tak,
jako se mi líbí, když někdo upozorní mě. Asi to z mé strany bude
i jakási profesionální deformace z toho, jak zhruba 15 let poskytuji
počítačové poradenství. Každopádně ona kámoška asi neznala:
Božena Němcová: Upřímný přítel je ten, kdo Tě napomene, kdo Ti
řekne pravdu do očí; toho si važ.
Za trpělivé vysvětlování toho, jak se co píše, děkuji především Janu
Simonovi z Pivária, který mi to často napíše i sám od sebe, když
slyší mé hrůzy, a já pak nevypadám (třeba na úřadu) jako úplný
pitomec, nýbrž jen částečný.
Chybnou výslovnost tedy u osob se sluchovým postižením tolerujte a
„s citem pro věc“ na ni upozorněte.
Díky 749× za sebe i ostatní osoby s postižením sluchu.
««« Předchozí text: Novinky Helpnetu 25.9.2012 Následující text: Kurz kreslení nejen pro slyšící »»»
Ladislav Kratochvíl | 22. 10. 2012 Po 01.25 | Komunikace | trvalý odkaz | tisk | 1838x
![]() |
|
Stranovzhled Kráťa 8/2003. Změna koncepce 5/2006. Změna na redakční systém RS2 2008.
optimalizace PageRank.cz