Desatero komunikace s pomocí tlumočníka znakového jazyka

Komunikace pomocí tlumočníka znakového jazyka má určitá pravidla. Zde jsou některá z nich:

Mluvme stejně, jako kdybychom oslovili přímo neslyšícího člověka. Nikdy nepoužívejme úvodní fráze typu „řekněte mu, že…“, „zeptejte se pána, jestli…“ 

S tlumočníkem se nebavme o neslyšícím člověku jako o objektu. Rozhovor je veden s neslyšícím člověkem přes tlumočníka, nikoliv s tlumočníkem o pacientovi. 

Při rozhovoru se dívejme přímo na neslyšícího člověka, nikoliv na tlumočníka. Z našeho chování musí být patrné, že nám na osobě neslyšícího člověka záleží. Neslyšící člověk se ovšem musí dívat více na tlumočníka než na nás, protože sleduje vizuálně pohybový překlad. 

Není správné mluvit nepřetržitě s tlumočníkem s tím, že ten to potom pacientovi vysvětlí. Neslyšící je přímým účastníkem hovoru, nikoli pouze pasivním objektem. Potřebuje se průběžně ptát na to, co jej zajímá. 

Připadá-li nám, že neslyšící člověk chce k našemu výkladu dát doplňující otázku, poskytněme mu k tomu čas. Na konci hovoru se jej sami zeptejme, zda ještě něco potřebuje upřesnit. Dáme mu tak najevo osobní zájem o dobré dorozumění.

Občas požádejme pacienta, aby nám svými slovy sdělil, co nám rozuměl (neptejme se nikdy, zda nám rozuměl). Ptáme se zásadně vždy po každém důležitém sdělení.

Tlumočník musí být vždy vedle slyšící osoby, jejíž řeč tlumočí do znakového jazyka. Neslyšící člověk potřebuje vidět nejen tlumočníka, ale i na hovořící osobu. Sleduje naše neverbální projevy a mimovolně se též pokouší odezírat. Proto během hovoru neodbíhejme. Vzdálíme-li se od tlumočníka, neslyšící člověk se obrací za námi a uniká mu část překladu.

Mluvme svým obvyklým tempem. Tlumočník nás sám upozorní, bude-li třeba mluvu zpomalit. Pouze při konsekventním tlumočení za dokončenými myšlenkami dělejme výrazné pauzy, aby tlumočník měl čas sdělení přeložit do znakového jazyka.

Mějme na paměti, že při překladu dochází k časovému skluzu. Tlumočník musí některé termíny vysvětlil opisem. Občas je to nutné, protože buď není ve znakovém jazyce vytvořen potřebný znak, anebo neslyšící člověk nemá dané slovo ve své slovní zásobě.

I když se s pacientem dorozumíváme přes tlumočníka, dejme mu s sebou také písemné sdělení. Bude to dobré pro členy rodiny, kteří u vyšetření nebyli a kteří mohou neslyšícímu pacientovi připomenout vaše pokyny.

Mgr. Věra Strnadová, Mgr. Naďa Dingová

Tento článek souvisí s následujícím „Desaterem komunikace pomocí odezírání“

««« Předchozí text: Novinky Helpnetu 7.8.2011 Následující text: Novinky z Helpnetu 4. 9. 2011 »»»

Ladislav Kratochvíl | 29. 8. 2011 Po 23.22 | Komunikace | trvalý odkaz | tisk | 1449x

Sdílet