![]() |
Komunikace pomocí tlumočníka znakového jazyka má určitá pravidla. Zde
jsou některá z nich:
Mluvme stejně, jako kdybychom oslovili přímo neslyšícího člověka.
Nikdy nepoužívejme úvodní fráze typu „řekněte mu, že…“,
„zeptejte se pána, jestli…“
S tlumočníkem se nebavme o neslyšícím člověku jako o objektu.
Rozhovor je veden s neslyšícím člověkem přes tlumočníka, nikoliv
s tlumočníkem o pacientovi.
Při rozhovoru se dívejme přímo na neslyšícího člověka, nikoliv na
tlumočníka. Z našeho chování musí být patrné, že nám na osobě
neslyšícího člověka záleží. Neslyšící člověk se ovšem musí dívat
více na tlumočníka než na nás, protože sleduje vizuálně pohybový
překlad.
Není správné mluvit nepřetržitě s tlumočníkem s tím, že ten to
potom pacientovi vysvětlí. Neslyšící je přímým účastníkem hovoru,
nikoli pouze pasivním objektem. Potřebuje se průběžně ptát na to, co jej
zajímá.
Připadá-li nám, že neslyšící člověk chce k našemu výkladu dát
doplňující otázku, poskytněme mu k tomu čas. Na konci hovoru se jej sami
zeptejme, zda ještě něco potřebuje upřesnit. Dáme mu tak najevo osobní
zájem o dobré dorozumění.
Občas požádejme pacienta, aby nám svými slovy sdělil, co nám rozuměl
(neptejme se nikdy, zda nám rozuměl). Ptáme se zásadně vždy po každém
důležitém sdělení.
Tlumočník musí být vždy vedle slyšící osoby, jejíž řeč tlumočí
do znakového jazyka. Neslyšící člověk potřebuje vidět nejen
tlumočníka, ale i na hovořící osobu. Sleduje naše neverbální projevy a
mimovolně se též pokouší odezírat. Proto během hovoru neodbíhejme.
Vzdálíme-li se od tlumočníka, neslyšící člověk se obrací za námi a
uniká mu část překladu.
Mluvme svým obvyklým tempem. Tlumočník nás sám upozorní, bude-li
třeba mluvu zpomalit. Pouze při konsekventním tlumočení za dokončenými
myšlenkami dělejme výrazné pauzy, aby tlumočník měl čas sdělení
přeložit do znakového jazyka.
Mějme na paměti, že při překladu dochází k časovému skluzu.
Tlumočník musí některé termíny vysvětlil opisem. Občas je to nutné,
protože buď není ve znakovém jazyce vytvořen potřebný znak, anebo
neslyšící člověk nemá dané slovo ve své slovní zásobě.
I když se s pacientem dorozumíváme přes tlumočníka, dejme mu s sebou
také písemné sdělení. Bude to dobré pro členy rodiny, kteří
u vyšetření nebyli a kteří mohou neslyšícímu pacientovi připomenout
vaše pokyny.
Mgr. Věra Strnadová, Mgr. Naďa Dingová
Tento článek souvisí s následujícím „Desaterem komunikace pomocí odezírání“
««« Předchozí text: Novinky Helpnetu 7.8.2011 Následující text: Novinky z Helpnetu 4. 9. 2011 »»»
Ladislav Kratochvíl | 29. 8. 2011 Po 23.22 | Komunikace | trvalý odkaz | tisk | 1449x
![]() |
|
Stranovzhled Kráťa 8/2003. Změna koncepce 5/2006. Změna na redakční systém RS2 2008.
optimalizace PageRank.cz