"Ve snech stále ještě slyším," říká Věra Strnadová

Věra Strnadová (57) je laureátkou ceny Olgy Havlové za rok 2011. V šesti letech přišla o sluch a přestože je v invalidním důchodu, prakticky se nezastaví. Pět let byla prezidentkou Asociace organizací neslyšících, nedoslýchavých a jejich přátel (ASNEP), kde nyní vede legislativní komisi a angažuje se v oblasti skrytého titulkování, napsala řadu knížek, přednáší, pozdě do noci sedává u počítače… Na koníčky jí nezbývá čas. U knížky, kterou otevře před spaním, vyčerpáním usne.

Sluch jsem začala ztrácet v šesti letech po nemoci, a tu dobu si pamatuji. Tehdy v padesátých létech jsme televizi neměli, poslouchali jsme rádio. Písničky, hudbu, pohádky… Protože jsem měla zkušenost se „zvukovým" světem a existuje i sluchová paměť a sluchová fantazie, tak si i po ztrátě sluchu dovedu zvuky vybavit. Vědomě, ale někdy se i vynoří mimovolně. A ve snech komunikační bariéry nemám, takže v nich asi ještě slyším. 

Žijeme ve stejném světě, jen jej jinak vnímáme. Proto jinak nejen komunikujeme, ale i trochu jinak se chováme. Nepoučenému slyšícímu člověku může připadat neverbální projev hluchého člověka nepochopitelný, divný, „nenormální". Ve skutečnosti jde o projevy zcela normální, protože jsou vynuceny jinými životními podmínkami. Objevily by se zákonitě u každého, kdo se musí obejít bez sluchu.

Obecně by se to dalo shrnout tak, že místo sluchu používáme zrak. Nedostáváme automaticky informace o dějích a změnách v prostředí mimo zorné pole, a tak se častěji rozhlížíme. Také potřebujeme, aby se na nás člověk, se kterým hovoříme, stále díval. Odvrácení pohledu druhé osoby pro nás znamená nezájem o pokračování hovoru. Neslyšící lidé dávají před mluvením různé kontaktní signály, aby se na ně druhý člověk podíval. Je to třeba dotek na paži, který je mezi neslyšícími neznámými lidmi běžným neosobním signálem, ale slyšící lidé na to nejsou zvyklí.

Díky tomu, že jsem před ztrátou sluchu měla zkušenost s mluveným jazykem a ztráta sluchu byla postupná, tak jsem se naučila spontánně odezírat. To byl také důvod, proč se na mou ztrátu sluchu přišlo později. Plnila jsem příkazy dospělých, když jsem viděla, že na mne mluví a když jsem jim porozuměla. Pokud na mne ale mluvili, když jsem se na ně nedívala, nereagovala jsem a považovali mne za neposlušnou. Sama jsem si ani neuvědomovala, že přestávám slyšet, byla jsem malá a neměla jsem to s čím porovnávat. Ztráta sluchu byla zjištěna až náhodou při jedné lékařské prohlídce.

Ne každý se může naučit odezírat. Musí k tomu být určitá kombinace vloh a příležitost k trénování – a samozřejmě i znalost jazyka. Právě podmínka znalosti jazyka je překážkou pro ty, kteří se neslyšící již narodili. I kdyby technicky zvládli odezírání perfektně, pokud neznají jazyk, není jim odezírání moc platné. Když nebudete ovládat třeba maďarštinu, tak vám taky nebude nic platné, když ji budete slyšet. Vlastně jsem měla štěstí v neštěstí, že jsem se naučila mluvu a jazyk ještě předtím, než jsem ohluchla. Odezírání je po technické stránce velmi složitá myšlenková činnost, která vyžaduje určité vnitřní předpoklady a vnitřní i vnější podmínky, z nichž mnohé jsou proměnlivé a nemůžeme je sami ovlivnit. Například záleží na světle, na vzdálenosti, ale i na tom, zda nejsem unavená nebo rozčilená. Také každý člověk mluví jinak a od některých lidí se nedá odezírat vůbec. Zkušenosti, potíže a nástrahy při odezírání jsem popsala ve dvousetstránkové knize „Hádej, co říkám".

Vlastně jsem chtěla pomoci lidem slyšícím, aby nám, kteří neslyšíme, lépe porozuměli. Česká unie neslyšících v roce 1994 moji brožurku „Potom ti to povíme“. Ten název nebyl náhodný, je to věta, kterou každý neslyšící člověk nenávidí, je-li ve společnosti slyšících a marně se dožaduje sdělení, čemu se ostatní smějí nebo o čem se baví. Většinou mu řeknou: „To není nic důležitého, potom ti to povím". Ujišťuji vás, že mi to nestačí. Nepotřebuji to vědět potom, ale tady a teď. A že je obsah „nedůležitý"? Pro mne je důležité být aktivním účastníkem toho setkání, povídat a smát se spolu s ostatními, nejen tam být jako pes, kterého vzali s sebou.

Nejraději mám druhou v pořadí, nazvanou „Jaké je to neslyšet“. Je to dost osobní výpověď o vnímání a prožívání světa kolem mne bez možnosti slyšet zvuky. Navíc je to dnes vlastně již historickým zachycením situace u nás před patnácti lety, kdy jsme neměli technické vymoženosti, jaké máme nyní. Skrytých titulků v televizi bylo tehdy jako šafránu, neměli jsme možnost posílat si na dálku krátké textové zprávy prostřednictvím mobilů a neznala jsem v té době nikoho, kdo by měl doma internet. A bylo strašně ponižující pořád někoho prosit o zprostředkování telefonátu.

Když mi bylo devatenáct, tak nás bylo hodně, kteří jsme pro svou organizaci pracovali zdarma. Neslyšící lidi v naší komunitě uvítali hlavně to, že jsem ovládala češtinu a mohla jsem pro ně něco napsat nebo vyřídit. Neměli jsme ještě žádný distribuční systém tlumočníků, žádné centrum, které by tlumočení zprostředkovalo a dostat tlumočníka bylo složitější. Obraceli se na mne proto i v soukromých záležitostech a mně nepřišlo zatěžko někomu pomáhat. Připadalo by mi nemorální něco za to chtít nebo přijmout. Tak jsem prostě zůstala u dobrovolnické činnosti.

Monitoruji kvalitu skrytých titulků při vysílání. Pokud mi autoři skrytých titulků, které na chyby upozorním, pošlou vysílací soubor pomáhám je opravovat. I můj manžel dělá skryté titulky, takže jsem zasvěcena do tajů jejich tvorby, navíc mám na to doma potřebné vybavení a vedle sebe profesionálního titulkáře, který mi poradí v technických aspektech. Díky tomu mohu dělat i supervizi začínajících autorů skrytých titulků nebo jejich školení. Společně s manželem jsme o tvorbě skrytých titulků napsali knihu.

Stát by se měl postarat o občany, kteří potřebují pomoc. Například zajistit jim různé služby. Když to nedovede a jeho činnost suplují různá občanská sdružení, pak by jim stát alespoň měl činnost umožnit, podpořit je tak, aby mohly existovat, fungovat a poskytovat sociální služby svým klientům. Jde o služby tlumočnické, přepisovatelské, poradenské a podobně. Tyto sociální služby je potřeba také zaplatit. Z čeho to mají platit nestátní neziskové organizace? A z něčeho se také musí platit nájem místností, topení, elektřina a různé služby umožňující chod organizace. Považuji za neetické, že se o to stát málo stará a podmínkou finanční spoluúčasti nutí pracovníky organizací, aby se stali profesionálními žebráky: musejí obcházet různé podnikatele, a prosit o milodary na činnost organizace, namísto aby ten čas věnovali své práci a svým klientům.

Pro lidi, kteří v dospělosti náhle přišli o sluch, jsem napsala knížku „Jak se úspěšně vyrovnávat se ztrátou sluchu". Najdou v ní inspiraci, jak se mohou v nové životní situaci zařídit. Na absenci sluchu jako takovou si člověk po čase zvykne, avšak se situacemi, které jsou s tím spojeny, se musí vyrovnávat neustále. Vždy se totiž vynoří nějaký další problém, který jste nečekali a musíte použít svůj důmysl, jak novou, dosud neznámou situaci a překážku vyřešit či obejít. Ztráta sluchu vám poněkud přehodí žebříček hodnot. Naučí vás vidět život z trochu jiné perspektivy, vnímat to, čeho jste si předtím nevšímali. A prověřuje mezilidské vztahy, které se mohou jevit složitější vinou frustrující komunikační bariéry. A některých věcí se pochopitelně musíte vzdát. Ale nejdůležitější je poznatek, že i přesto můžete žít plnohodnotný život.

autorka: Irena Šatavová foto: Jaroslav Winter zdroj: Dobré zprávy, Časopis Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové, ročník 3 (2011): č. 2 – červen.

««« Předchozí text: Upgrade na procesor Nucleus 5 z pohledu uživatele KI Následující text: Příklad přehledných informací v MHD Praha »»»

Ladislav Kratochvíl | 1. 7. 2011 Pá 01.07 | Různé | trvalý odkaz | tisk | 2162x

Sdílet